V polovině března se v rakouském Innerkrems konal již čtrnáctý ročník závodu seriálu Iron Sled Dog Man. Tento závod je jedním z nejtěžších závodů na dlouhé tratě (long), který se jezdí na území Rakouska. Postavit se na start znamená zdolat dva hřebeny Gurktalerských Alp, vypořádat se s nepříjemnými stoupaními, prudkými sjezdy, nekonečnými traverzy, strmými svahy a… krásnými horami.

Naše česká výprava se skládala z jednoho spřežení a dvou běžkařů. Po krátkém plánování a přípravách přišel den D a ve složení Milan Petruželka s haskounkami Bárou a Káčou, Láďa Urbášek s Corou a já s Rabíkem, Dankenem, Ríšou, Caribáškem a hrobníkovic pidipsi vyrážíme na cestu. Pro Milana to bude první závod v Alpách a tak se moc těší. Netuší zatím, co ho čeká a stále se domnívá, že kopce, které viděl na fotografiích z posledních ročníků, jsou jen trochu pootočené a kopce tudíž nejsou takové. Láďa už má jeden podobný závod za sebou, ale tentokrát to bude něco úplně jiného.

Cesta pěkně utíká a za pár hodin přejíždíme hranice do sousedního Rakouska. Chvilku si děláme legraci z všudypřítomných cedulek hlásajících, že Temelín je nehospodárný a špatný, že je to rakovina a podobně. Před Lincem venčíme na novém pěkném parkovišti pejsky a po vykonání všech nezbytných potřeb jedeme dál. U Salzburgu se začínáme kochat alpskými velikány a nálada v autě stoupá. Hlavně poté, co se při focení stahují okénka a v jednom z tunelů nám od dveří odpadává plastový kryt chránící boční okénko. Láďa na to kouká a se slovy, že se ho pokoušel jen trochu poopravit, se tváří dost vystrašeně. Je to jen kus plastu za pár korun a tak se smějeme. Nálada je taková, že zapomínám sjet z dálnice a zajíždíme si skoro třicet kilometrů. Konečně jsme v tom správném údolí, které nás dovede až do Innerkrems. Po desáté hodině přijíždíme na místo a dříve než stačím nasadit řetězy k vjezdu na zasněžený stakeout, přijíždí traktor a zapřahá nás. Je to pohoda a za pár minutek stojíme kousek od startu na téměř protekčním místě. Prostě skvělé. Nejdříve se staráme o pejsky a připravujeme úvaziště. Psům se na sněhu moc líbí a dělají v něm kotrmelce.

Přijíždí jeden z pořadatelů, Walter, a ptá se nás na cestu sem. Děkuji za dotaz a představuji Milana s Láďou, které ještě nezná. Po krátkém rozhodování se vydáváme na prohlídku části trati. Přesouváme se pěšky k lyžařskému středisku a po chvilce dohadů s pokladní dostáváme povolení k cestě na hřeben bez lyží. Upozorňuje nás, že je tam špatné počasí a silný vítr. Pokud se zastaví vlek, musíme se dolů dostat sami po svých. Cestou nahoru fotíme a při výstupu z lanovky fouká pořádný vichr. Chvílemi se skoro neudržíme na nohou a pěkně tu mrzne. Viditelnost je ovšem nádherná. Tedy pokud se proti nám zrovna nežene clona prachového sněhu. Milan s Láďou koukají na část již upravené trati táhnoucí se hluboko pod námi a jen se ptají, jestli vede až sem k nám. Vede, a od nás ještě kousek výš a potom skoro volným pádem dolů do horského sedla. Kopce se najednou zdají mnohem větší než na fotografiích a tak se vydáváme zpět po trati do místa startu. To, co se snažíme sejít s obtížemi dolů, pojedeme zítra při závodě nahoru. Pohled na stoupání je ze zdola ještě impozantnější. Kopec je jak brána do nebe. Končí v krásně modré obloze. Asi po hodině se dostáváme zpět ke psům a pomalu si začínáme připravovat věci potřebné k závodu.

Ráno startujeme rovnou na bivak a tak balím do saní vše potřebné. Je to vlastně kompletní povinná výbava pro long a kromě vody si vezu vše v saních. Klukům na lyžích vyvezou věci na bivak skůtrem. Stejně jako ostatní závodníci si připravujeme i dva kanystry s vodou, které nám na bivak také dovezou. Milan si na batoh ještě připíná cepín, čímž budí zájem okolních musherů.

Je něco po šesté a po obstarání psů se jdeme občerstvit. Restaurace je prostorná a příjemně vyhřátá. Po dlouhé cestě a náročném dni nás bufetový stůl s jídlem láká a tak si jdeme nandat jídla, co hrdlo ráčí. Po jídle na nás doléhá únava, ale ještě musíme počkat na povinný předzávodní brífing. Vůbec nerozumíme zdejší němčině a tak po jeho skončení prosí Milan Waltra o překlad do angličtiny. Po krátkém rozhovoru víme vše potřebné a jdeme spát. Láďa zalézá do stanu a já s Milanem do auta. Není velká zima, takže usínáme poměrně rychle. O spánku se bohužel moc mluvit nedá - auto je nakloněné na jednu stranu a tak kloužeme dolů a Milan se ke mně nechtíc stále tulí. Ráno se probouzíme do pěkného, ale větrného dne. Venčíme naše miláčky. Připravujeme věci k závodu a klábosíme o všem možném. Startujeme až okolo čtvrt na dvě, takže máme na vše spoustu času. Dopoledne utíká jako voda a vítr ještě nabírá na síle. Říkáme si, že to bude na hřebenech pěkný mazec a… jak zjistíme později také byl.

V jednu hodinu se konečně začíná startovat. Nejprve jedou kluci a chvilku za nimi já. Zapřahám nabuzené a silně nedočkavé psy a vyrážíme na startovní čáru. Ti neřádi mají už takovou sílu a rychlost že na start přijíždíme jako neřízená střela a jen tak tak dobržďuji před čárou vyznačující start. Kotva, kterou jsem brzdil, zmizela někde hluboko ve sněhu. Spřežení se nehne ani o milimetr. Mám deset vteřin do startu a začínám dolovat kotvu. Moc to nejde, psi stále běsní a chtějí běžet, ale kotva drží jako zabetonovaná. Náhle se ozve „GO“, kotvu konečně držím v ruce a řítíme se vpřed. Paráda, říkám si. Startujeme do kopce a pejskové táhnou padesátikilové saně a mě jako nic. Stoupáme asi tři kilometry a postupně dojíždíme všechna spřežení, která odstartovala přede mnou. Závodníci jedou seřazení ve vláčku a nikomu se nechce dělat ostatním vodiče ve strmém stoupání. Protože jedeme o dost rychleji, tak všechny předjíždíme a po chvilce jim také ujíždíme. Mlaďoši rvou jako blázni a musím je trochu brzdit - cesta je ještě daleká. Moc se mi to nedaří. Dojíždím Milana a z jeho tváře září pohoda a nadšení. Chvilku jedu před ním a snažím se mu trochu pomoci. Volám na Báru s Káčou, ale dosahuji jen toho, že moji psi zrychlují ještě více. Milan ještě říká, že už jsou přede mnou pouze dva závodníci a pak jen sníh. Oba dojíždím hned za další zatáčkou a pak už je opravdu jen zavátá stopa, sníh, hory a silný vítr. Ten v nárazech dosahuje takové síly, že nemám šanci udržet saně a několikrát mi je vítr převrací na bok. Pejskové jdou přikrčeni a každou chvíli je poryv větru vychýlí o několik metrů do strany mimo trať. Je docela legrace pozorovat, jak se snaží vítr přechytračit. Po vystoupání na hřeben je vítr ještě silnější a téměř nic nevidím. Jedu tam, kam jdou psi a musím doufat, že to neotočí z hřebene dolů. To bych asi neubrzdil a zřítil se někam do údolí. Jedinou zábranou je natažený ostnatý drát, který je však pro vysokou sněhovou pokrývku jen několik centimetrů nad sněhem a snadno bychom ho přejeli. Postupně se dostáváme do závětří a hned se nám jede lépe. Cesta je zavátá a vidím jen bílé pláně. Čas od času je na sněhu nastříkaná modrá barva jako vedení stopy. Jedu tedy podél a najednou letíme z kopce dolů. Je to příkrý a v traverzu vedený trail, mám co dělat se zde vůbec udržet. Z projeté stopy zbyl jen asi metr široký a pořádně zledovatělý pruh cesty. V jednu chvíli mě poryv větru dotlačí až za hranu cesty a jen díky stále běžícím psům se mi daří po několika desítkách metrů dostat zpět na cestu. Po pár metrech se vše opakuje, jenže tentokrát nemám tolik štěstí. Psi zastavují a já se saněmi visím z kopce dolů. Při pokusu slézt a dostat se na cestu se bořím po pás do sněhu. S vypětím všech sil přelézám přes vak a dostávám se znovu na saně. Povzbuzuji psy, aby zatáhli a pomohli mi z té šlamastyky ven. Když vytáhnu na cestu i saně a koukám dolů, říkám si, že trať je tady opravdu hodně nebezpečná. Není však moc času na přemýšlení a už se zase řítíme z kopce dolů. Psy to evidentně baví a já stojím vší silou na brzdě. Za mnou se vytváří ohromný oblak sněhu a začínáme zpomalovat.

Najednou stojíme, ani psi neví kam jet, všude je bílo. Walter říkal, že v téhle části tratě se jede stejně jako před lety a tak zhruba tuším směr. Naštěstí se ukáže, že není kam špatně odbočit. Tam, kde byla ujetá stopa, se boříme asi dvacet centimetrů do prachového sněhu. Když z cesty sjedeme, zaboří se psi okamžitě mnohem více a hned se hrabou zpátky na pevnější povrch. To je nevýhoda prvního a jen si stále říkám, že když udělám chybu a sjedu z trati, půjdou špatně všichni.

Během několika stovek metrů je opět dobře viditelná stopa a její okraj je v pláni označen modrou barvou. V nejnižším místě trati se otáčíme jakoby zpět a začínáme znovu stoupat na hřeben. Ten je ve výšce 2260 metrů. Cestou stále fouká a chvílemi je to opravdu „nářez“, ale psi jedou svůj nelepší závod sezóny. Je radost je takhle vidět. Jsou mladí, letos je to jejich první sezóna. Jen Rab jako vůdce a Danken jim kazí věkový průměr. Důchodcům je přes dvanáct let a stále dokáží s mlaďásky držet krok. Přemýšlím a užívám si jízdu a náhle stojíme. V protějším sjezdu, kde jsem se měl před půl hodinou problém vůbec udržet, se tvoří velká zácpa závodníků. Ti další za mnou spadli a ostatní ve snaze se jim vyhnout popadali do hlubokého sněhu za nimi. Uvědomuji si, že za sebou nevidím nikoho jet. Dívám se do údolí a vidím pouze dva týmy. Máme zhruba půl hodiny náskok a tak v klidu a pohodě pokračujeme dále.

Po průjezdu horským sedlem se otáčíme proti větru. Je to hrůza, nic nevidím a vichr mě tlačí zpátky. Cestou potkávám skůtr organizátorů, kteří říkají, že jim došla modrá značící barva a dál už není trať dobře viditelná. Mám si prý hlídat pravou stranu, abychom nesjeli do údolí. Stěží rozeznávám stopu skútru a jedeme po ní. Za chvilku končí ve smyčkách, jak se zde skůtr otáčel. Jedeme obezřetně dál a zatím se nám daří najít cestu. Za kopcem, kde tolik nefouká, je stopa vidět. Přejíždíme okolo vysokohorského jezera a hned zase z kopce dolů. Jen pár stovek metrů a zase se drápeme na protější svah. Tentokrát fouká přímo zleva a vítr mi opět několikrát převrací saně. V traverzu nás to táhne dolů a vítr tomu ještě pomáhá. Další kopec zdoláváme snadno a už se řítíme dolů na silnici Nockbergestrase. Na silnici je první kontrolní stanoviště a pořadatelé mě posílají doleva. Jsem trochu překvapený, ale jedu. Myslel jsem, že tento úsek se dá jet jen z opačné strany a už se těším na ten adrenalin až budu „volným pádem“ sjíždět dolů z hřebenů. Najednou se cesta stáčí za svodidla a už jen brzdím. Do toho pár kliček mezi klečí a přichází dvě prudké zatáčky. Jednou nohou stojím na brzdě a vnější tlačím na sanici. Ukázkově a bez zpomalení projíždím pravoúhlou zatáčku v prudkém sjezdu a libuji si, jak nám to jde. Než se znova podívám kam jedeme, zase letíme z kopce dolů. Tentokrát brzdím oběma nohama, ale nepomáhá to. Naštěstí psi běží a neboří se. Následuje krátký, zato příkrý výjezd zpět na cestu. Po pár metrech dojíždím do cíle etapy, kterým je bivak v nadmořské výšce skoro 2000 metrů. Jako první si vybírám místo a začínám připravovat věci k bivaku. Nejdřív ale musím pořádně pochválit pejsky a pohrát si s nimi. Asi čtvrt hodiny po mě přijíždí druhý závodník. Zdraví mě a něco volá, v tom větru se jeho slova ztrácejí a tak mu jen mávám na pozdrav. Na protějším kopci vidím jet Milana na běžkách a tak rychle připravuji vodu pro všechny psy naší výpravy.

Ještě stihnu vybalit fotoaparát a udělat pár fotek. Pak už jen připravujeme bivak a vyprávíme si tu spoustu zážitků z dnešního závodu. Pomalu se začíná stmívat a Láďa stále kope ve sněhu díru na stan. Smějeme se mu, že jak do ní někdo spadne, už se nedostane ven. Povídáme si ještě asi hodinu a postupně se přesouváme k německé části musherů stojících u hořícího vařiče řepíkáče. Je krásně jasno a vítr se utišil. Říkáme si, že zítra bude krásné počasí, ale s ním i pěkně mrazivá noc.

Nedočkavě čekáme na Waltera, který přiveze teplý gulášek, pivko a něco tvrdšího na zahřátí. Kolem půl desáté konečně přijíždí dva skútry a vezou večeři. K naší radosti otvírají protější horskou chatu a mizíme v jejich útrobách. Guláš podávaný v porcelánu, pivo a Jagermeister v malých lahvičkách přicházejí vhod. Po jídle dostáváme další informace o průběhu závodu a startovní listinu. V horním patře chaty je muzeum věnované syslům a zdejšímu přírodnímu parku. Po rychlé prohlídce jdeme spát. Ještě zkontrolovat pejsky, pohladit je a spát. V noci se několikrát probouzím a pro svůj klid kontroluji pejsky. Leží venku ve sněhových postýlkách a zdá se, že jim nic nechybí. Hned se mi zase lépe spí, když vím, že jsou v pohodě. Dubinka je totiž taková psí osvoboditelka a vždy se snaží - a to velice úspěšně - překousat svému sousedovi obojek.

Ráno vstáváme okolo šesté do mrazivého a slunečného rána. Zima jak má být a tak se dáváme do vaření. Nejdříve nakrmit a napojit čtvernožce, pak rozmrazit vodu na trať v pet lahvích a pak naše snídaně. Vlastně snídáme jen čokoládu a při tom se věnujeme focení. Jsme tou krásou tak okouzleni, že čas letí rychleji, než jsme schopni vnímat. Do startu nám zbývá necelá hodina a pořád máme všechno vybalené. Stany ještě stojí a ostatní vybavení se povaluje kolem.

Pět minut před startem stojíme připraveni a vše je uklizeno a znovu naloženo v saních. Jen odpadky v pytlích necháváme na místě s tím, že při cestě do cíle dnešní etapy se pro ně zastavíme. Pytle si každý závodník sveze na saních zpět do údolí.

První závodníci se vydávají na start a po lyžařích se připravuji i já. Myslel jsem, že jako vítěz předchozí etapy budu startovat první, ale není to tak. Mám trochu obavy z předjíždění některých závodníků, kteří ne úplně dobře zvládají své psy. Sleduji proto jejich starty a jsem připravený na pokyn startéra najet na start. Po chvilce nám odpočítávají poslední vteřiny a natěšení psi vyrážejí jako střely. Po několika stech metrech předjíždíme první tým. Stojí a má nějaké problémy s dvojicí psů uprostřed osmispřeží. Zastavuji a pomáhám kolegovi vymotat psy. Tak brzy po startu a ještě z kopce dolů se spřežení špatně zastavuje. Slézt zde ze saní může znamenat, že zbytek závodu poběžím stíhací závod za vlastními saněmi. Rozmotání naštěstí trvá jen pár vteřin a můžeme pokračovat. Zhruba po šesti kilometrech se znovu dostáváme na prvním místo a já i psi si závod užíváme. Psi běží krásně zlehka a všichni stejně zabírají. Vzdalujeme se všem ostatním a po chvilce koukám na zbytek závodníků z hřebene. Dnes nefouká a tak zastavuji. Je čas na malou pauzu, pochválím psy a dám jim trochu napít. Je tu i spousta lyžařů, kteří se sem nechali vyvézt lanovkou. Koukají na pejsky a snaží se je přes zábranu oddělující trať od sjezdovky pohladit. Psi by se rádi nechali podrbat, ale pokračujeme v závodě a stoupáme po hřebeni dále k vrcholu. Za pár minut se kopec přehoupne do divokého a dlouhého sjezdu. Dnes je trať perfektně upravená a tím, že nefouká, i dobře rozeznatelná. Tam, kde včera skoro všichni padali, se dnes jede mnohem rychleji, zato úplně bez problémů. Rychlost mě trochu děsí, klesání je velmi strmé a chybu tu člověk udělá jen jednou. Stojím plnou vahou na brzdě a ne a ne zpomalit. Je to pořádný adrenalin. Cítím radost a euforii.

Za necelé dvě hodiny přijíždím do prostoru cíle a ohromný dav diváků nás žene kupředu do posledních desítek metrů. Cílem projíždím jako první a tak jsme hned středem zájmu diváků a přítomných reportérů. Jen ta němčina! Na něco zvládám odpovědět a na něco raději odpovídám jen česky. Dnešní etapu jsem si opravdu užil a za všechnu tu krásu mohu děkovat jen psům. Dostávají pořádnou odměnu a hraji si s nimi skoro půl hodiny. Teprve potom přijíždí v pořadí druhý závodník dnešního dne.

Po všem potřebném a obstarání pejsků začínám vybalovat saně. Rozkládám spacáky sobě i klukům a suším jim boty na sluníčku. Mezi tím připravuji jídlo psům a také pro kluky. Na běžkách si v těch kopcích mákli a přijedou pořádně unavení. Chvilku na to přijíždí Láďa a tak si povídáme o dnešní etapě. Je stejně jako já a všichni ostatní opálený alpským sluníčkem pěkně do červena. Láďa teď pohlídá pejsky a já jdu s foťákem čekat na Milana. Jede asi půl hodiny za Láďou a chci ho zvěčnit při průjezdu cílovou rovinkou.

Večer jdeme všichni tři na večeři a dáváme si pořádnou porci všeho, co stůl nabízí. Po informačním setkání s organizátory závodu jdeme unavení spát. Láďa s Cory do stanu a já s Milanem do auta. Prostoru máme sice hodně, ale nakloněná rovina zapříčiňuje, že se Milan opět celou noc tulí. Spacáky neustále kloužou po podlaze auta.

Poslední závodní den nás čeká stejná trať a tak dobře víme jak rozvrhnout síly. Startuji čtrnáctý, ale obavy z předchozích dnů jsou pryč. Po několika kilometrech stoupání se opět dostávám do čela závodu a vše probíhá ve stejném duchu jako včera. Jen sjezdy si užívám mnohem více a pozpěvuji si své oblíbené songy. Prostě návaly adrenalinu a endorfinu dělají své. V jednom sjezdu ještě mávám dole stojící kontrole, že jsem za pár vteřin u nich a připadám si jak na rodeu. Saně sice drží stopu, ale stále se někam vahou nákladu naklánějí. Kousek před kontrolou si přestávám prozpěvovat, že „svět je krááásný“, abych promrzlá děvčata moc nevyplašil. Se smíchem nám ukazují další směr trati a posílají nás do posledního stoupání. Pak už jen několik kilometrů z kopců dolů a jsme v cíli. Při průjezdu cílem se koukám na tabuli s časem a tohle byla naše nejrychlejší etapa.

Jsem rád, že jsme dole a na druhou stranu je mi líto, že tam nahoře nemůžeme zůstat. Je to úplně jiný svět. Svět, který má svá pevná pravidla a řády. Někde jsem četl, že to je svět, který mohou pokořit jen silní psi a jejich vůdci, ti, kteří uzavřeli s přírodou jakýsi kompromis a jejich odhodlání pro tento svět je nezdolné. Možná, že jsou to i musheři, kteří se postavili na start tohoto náročného, ale krásného závodu.

Nemá cenu psát, jak zde kdo dojel, kdo vyhrál a kdo prohrál. Vítězem byl každý, kdo se znovu stavěl se svými psy na start a vydával se vstříc dalšímu dobrodružství. Za rok se sem určitě vrátíme a na chvilku se staneme součástí těchto překrásných hor. Abych úplně nezapoměl na cestu domů. Byla nudná, z krásné přírody jsme se vraceli do smogem zašpiněných měst, do začínajícího blátivého jara. Ale jak se říká: všude dobře, doma nejlíp. A tak pejskové měli radost ze svých boudiček, já ze své postele a horké sprchy. Ráno jsem vybalil saně, auto, vlek pro psy a hurá do práce.

Mushing je krásný sport, ale ze všeho nejvíc je o finančních možnostech každého závodníka. Každý máme nějakého „svého“ sponzora a i já bych chtěl na závěr poděkovat těm mým za podporu. Město Podbořany nám vychází již dlouhá léta vstříc, stejně tak firmy VAPO Podbořany s.r.o. a Agrospol Petrovice s.r.o. Právě díky těmto sponzorům jsem se letos mohl znovu náročného závodu v Innerkrems zúčastnit.