V našem životě jsou chvíle, kdy děláme běžná rozhodnutí a dny kdy rozhodujeme o věcech, které nám mohou změnit celý život. O věcech u kterých závažnost jejich rozhodnutí nás bude provázet po celý zbytek života. Postupně zjišťujeme, že jsme ochotni jít za svým snem pevněji než kdykoliv jindy. Tenkrát se psal rok 1996 a já po odchodu z montáží, na kterých jsem strávil sedm dlouhých let a jako kočovník jsem poznával český průmysl z té lepší stránky. Ze strany výstavby nové rafinérie a destilační jednotky, revitalizace energobloků našich uhelných elektráren. Výstavby, v Rakousku tak populární jaderné elektrárny Temelín. Jako svářeč a potrubář jsem měl bezva práci, ale žádné soukromí. Život na ubytovnách by ze mě brzy udělal trosku.

A tak přišel čas na návrat domů. Jenže doma nebyla práce, přátelé se někam ztratili a jediným kamarádem se stalo kolo a lidé okolo něj. Jako pracovník zelinářství jsem sbíral nové zkušenosti v obchodu a brzy jsem zjistil, že tímto směrem se můj život určitě nebude ubírat. Práce nudná a stereotypní. No prostě nuda. V té době jsem byl již obklopen spoustou kamarádů a jeden z nich může za mé rozhodnutí, které můj život do základu změní.

Koupil si německého ovčáka Maxe a začal s ním běhat, jezdit na kole a prostě se psem byla sranda. Po oznámení své přítelkyni že i já si koupím psa, se na mě jen podívala a trochu udiveně, ale upřímně řekla. „ ty jsi, chceš koupit psa, ty který se sotva postaráš sám o sebe „ Nebyla to otázka, ale výčitka. Trochu se mě to dotklo, ale trval jsem na svém. Po dlouhých týdnech jsem se konečně rozhodl pro plemeno prý nenáročné a samostatné. Sibiřský husky se měl stát psem pro mě ideálním. A tak jsem koupil anonci a jiné inzertní noviny a začal vybírat. Nabídek v té době bylo tolik, že jsem se zaměřil spíše na cenu. Slovo dalo slovo a v květnu jsem si od manželů Hereitů z Dvora Králové přivezl vystrašeného pejska Illoase Kehra. Ještě cestou domů jsem mu začal říkat Maxi a hrdý na to že mám, svého prvního psa jsem přehlédl několik věcí, které mě měli odradit od koupě tohoto štěněte. Psa jsem si nemohl vybrat, ke kotcům jsem vůbec nesměl, vidět matku a sourozence také ne. Pouze jsem seděl v kuchyni a pán mi donesl půlročního vystrašeného pejska. Se slovy o přirozeném strachu u těchto psů a radou na cestu, abych nikde cestou domů nestavěl a psa nikde nepouštěl, protože je to plemeno divoké a jinak prý pes uteče a již ho nedokážu chytit. Udělal jsem tak jak řekl a doma jsem zaparkoval na zahradě, opatrně jsem pootevřel dveře u auta a nic. Maxík ležel pod přední sedačkou a nechtěl ani slyšet o tom že má vystoupit. Po krátkém přemlouvání a pokusech psa vytáhnout z auta přišel na řadu šroubovák a desítka klíč. Sedačku jsem prostě vyšrouboval a ve chvíli kdy jsem ji nadzvedl, vyrazil Max z auta, proběhl vyděšeně celou zahradu a ukryl se pod hustým keřem rybízu. Trvalo to několik dní, možná týdnů, něž jsem si Maxe mohl pohladit bez toho, abych ho musel hodinu honit po zahradě. Měsíce trvalo, než jsem ho přesvědčil, že se nemusí bát jízdy autem, lidí okolo něj a rušného prostředí města, které si později při svých útěcích zamiloval. Byl a zatím stále ještě je mým prvním psem. Jeho život se také změnil. Z nejistého a ustrašeného pejska se stal pořádný pes. Lovec, který nenechal v našem okolí jedinou slepici bez povšimnutí. Každá kočka se ho bála a naší zahradu obcházeli velkým obloukem. Pro králíky si chodil k sousedům do králíkárny jak do samoobsluhy a ve městě vydržel dlouhé hodiny vykrádat lidem odložené tašky. Jeden jediný pes, jedno rozhodnutí, které jsem tenkrát udělal změnilo můj život natolik, že svůj život bez psů si nedokážu představit. V současné době chovám dvanáct jedinců tohoto plemene a se všemi aktivně trénuji či jsem trénoval. Nebylo to tak dlouho co jsem koupil Maxovi kamaráda a pak dalšího až jsem se v roce 1997 dostal k počtu pěti psů. S těmi jsem o rok později navštívil první závody psích spřežení a s velkou chutí se pustil do samotného tréninku, abych i já mohl v následující sezóně stanout na startu závodu psích spřežení. Samozřejmě jsem udělal spoustu chyb a hloupostí které jsem potom dlouhá léta psy odnaučoval. I když se nám od samého začátku v závodech dařilo a po dvou sezónách jsem se dostal až na mistrovství světa tak bylo stále co zlepšovat. Hlavně spanilé jízdy psů při útěcích, kdy likvidovali vše živé co cestou potkali. Nejraději měli veškerou nelétavou drůbež a vše tomuto podobné. Nemohu nezmínit Rabíkovo nadšení když asi deset kilometrů od domova objevil obří slepici a jal se ji pronásledovat. Pštros z toho měl srandu a běhal po výběhu s Rabem jako by šlo o hru. Nicméně, vyděšený majitel nesdílel radost pštrosovu a ani Rabovu. I já jsem strnul hrůzou v představě, jak od této obří slepice Raba dostanu. Po chvilce marného volaní si naštěstí Rab nechal říci a vážíc si nabyté svobody se dal přede mnou na útěk. Skončil však v nedalekém prasečáku, kde spadl do jímky s močkou a zmizel pod hladinou. Po vytažení šíleně zapáchal a já také, ale byl jsem rád, že se neutopil. Byl to tenkrát jeho poslední útěk a zřejmě si vědom toho kdo mu zachránil život mě neustále doprovází. Chodí na volno okolo mě, a poslouchá téměř na slovo. Dá se říci že i já ho považuji za alfa omegu svého týmu. Jeho povaha je úžasná a neměl jsem zatím lepšího kamaráda. Ostatní psi ve smečce jsou také výborní společníci, ale mají svá ale. Bohužel, nic netrvá věčně a léta jdou neúprosně vpřed. Psi stárnou a přišel čas si pořídit smečku novou. Staří pejskové si začínají užívat doma zaslouženého odpočinku a klidu. Pidipsi, jak jsem začal říkat těm mladým se od těch starších začínají učit. Jedna věc mě ovšem dostala. To co jsem staré psy po dlouhá léta odnaučoval, se velice rychle od těch mladých naučili a stáří si opravdu užívají. Takže hrabou obří díry na těch nejméně očekávaných místech, okusují všechnu zahradní květenu, ovšem nejraději tu její jedovatou část. Konzumují úplně všechno od tenisáků po smirkový papír uloupený v garáži. Prostě mají radost ze všeho okolo nich. Jen starý Max už žádné lumpárny nedělá, je rád že si vyskočí na odpočívalo, z kterého má rozhled po celé zahradě a tam odpočívá po celý den. On byl tím, kdo mě vlastně přivedl k tomuto sportu. Možná že kdyby tenkrát nebyl tak plachý, nikdy bych mu nekoupil dalšího psího kamaráda a zůstal bych u jednoho pejska. Možná bych měl rodinu, možná bych byl ženatý a možná bych přišel z práce, sedl si doma na gauč a sledoval televizi a nadával na všechno to dění okolo nás. Vedle by ležel starý Max a já ani on bychom neměli na co vzpomínat. Pořídit si tenkrát psa bylo to nejlepší rozhodnutí v mém dosavadním životě, a můj život se opravdu změnil. Nelituji a dnes vím, že psi mě budou doprovázet ještě hodně dlouho.