Venku mrzlo až praštělo a já spolu s pejskama a kamarádkou Janou jsem vyrazil na závody psích spřežení v Krkonoších. Po příjezdu do Strážného jsme zaparkovali svá přeložená autíčka a začali při pravovat stakeout a také naše bydlení na příštích šest dnů které tu společně s ostatními mushery strávíme. Původně jsem chtěl postavit stan, ale teplota okolo mínus šestnácti stupňů mne ujistila že tepleji bude přeci jen v autě. A bylo, venku bylo druhý den mínus patnáct a v autě krásných mínus čtrnáct. Takže efekt žádný ale pocit dobrý. Hned ráno jsme napojily pejsky a vydaly se na procházku do Strážného. V místní samoobsluze zařízené ve stylu osmdesátých let, akorát s rozdílem toho že bylo možno koupit banány a cocacolu bez front a čekání jsme si nakoupily to co nám již zmrzlo a bylo tudíž nepoživatelné.

Po našem návratu se opět naplno věnujeme pejskům, připravujeme krmení a při tom sledujeme jak se parkoviště pomalu plní závodníky. Hned vedle nás se zabydlel kamarád Petr Gurega se svým karavanem a poskytl nám azyl. V karavanu bylo krásné teplo a také nám zde postupně rozmrzali potraviny. Každý večer chodíme na Hříběcí Boudy kde se můžeme osprchovat a najíst. Majitelé jsou velice ochotní a tak se zde cítíme jako doma a restaurace i celý hotel je za chvilku plný musherů. Povídáme si o všem možném a spát se nikomu moc nechce. Teplota opět klesla hluboko pod mínus deset a do promrzlého auta se nikomu spát moc nechce. V jednu ráno se však zvedáme a jdeme spát. Venku sice pořádně mrzne, ale ve spacáku je krásně teploučko, teploměr ukazuje devatenáct stupňů pod nulou a začíná mi mrznout obličej. Zalézám proto hlouběji do spacáku a probouzím se až ráno okolo osmé. Z vyhřátého spacáku se mi ven vůbec nechce, ale pejskové jsou jiného názoru a začínají to v boxech dávat velmi hlasitě najevo. Během dne dorážejí i poslední závodníci a vše se připravuje na start noční etapy. Všichni se těšíme a jsme nedočkaví startu.Připravujeme si saně, napájíme psy a kontrolujeme jeden druhého zda nemá něco lepšího a tak podobně. Zahříváme se vším možným a je pěkně veselo. Konečně přichází devatenáctá hodina a první závodníci jdou na start. Pořádně jsem se oblékl, nasadil čelovou svítilnu a již zapřahám své pejsky a jedu na start. Konečně jsem se dočkal a plný adrenalinu se řítím do tmy, po krátkém stoupání míjím Hříběcí boudy. Dále cestu již neznám a tak mám oči na stopkách a sleduji cestu v úzkém kuželu světla. Pejskové pěkně běží a postupně začínám dojíždět závodníky startující přede mnou. Cesta stále stoupá a hned zase klesá, takže není moc chvil na odpočinek. Asi po čtyřiceti minutách se dostáváme k Tetřevím boudám a začínáme se vracet zpět ke startu kde je i cíl. Cesta je rychlá a pěkně vymrznutá, takže saně místy jedou a někde zase drhnou tak že skřípějí. Poslední několika kilometrový sjezd si užívám a projíždím cílem. Je mi pořádná zima a asi mi trochu omrzli ruce, sice to moc nebolí ale později si nebudu moci ani nasadit rukavice. Po chvilce kdy jsem se postaral o pejsky odcházíme na Hříběcí se ohřát a najíst. Všichni jsou plni zážitků z dnešní pětadvaceti kilometrové etapy. Opět si povídáme dlouho do noci a spát jdeme hodně po půlnoci. Ráno nás čeká stejná trasa a tak vše připravuji ke startu. Mažu saně aby nám to lépe jelo. Zatím jsem na pěkném druhém místě a chci si ho i dnes udržet a nebo se posunout ještě výše. Na startu vypadají psi jako by dnes stávkovali, vůbec se jim nechce a jen s těží je rozbíhám. Po kilometru se okolo mě prožene soupeřka z prvního místa vím že ji dnes určitě neporazím. Běžím co můžu abych psům do kopce odlehčil ,ale nestačí to a po chvilce ji ztrácím z dohledu. V půlce trati se konečně psi rozbíhají a krásně běží až do cíle. Ztrátu jsem sice trochu zkrátil, ale na prvního to nestačilo a tak jsem si v průběžném pořadí pojistil druhou příčku. Odpoledne je krásně slunečné a mrazivé. Domlouváme se s ostatníma a jdeme do Strážného lyžovat. Bylo to příjemně strávené odpoledne a alespoň jsem si trochu vyčistil hlavu z nevydařeného závodu. Mezi tím pejskové odpočívají a střádají nové síly do další etapy, která je nejdelší v tomto závodě. Je ráno, den třetí a opět stojím na startu. Trochu domlouvám pejskům a snažím se je povzbudit. Když zazní povel startéra, vyrážím na trať a psi běží jako o život. Popěvuji si a kilometry nám krásně utíkají. V třetině trati dojíždím velkou skupinu závodníků , která se sjela pod prudkým stoupáním a zařazuji se do vláčku týmů. Nikomu se v tuto chvíli nechce předjíždět a dělat soupeři tahouna. Po nekonečných minutách se celej udýchaný a vyčerpaný dostávám na vrchol z kterého následuje velice nepříjemný sjezd v traverzu. Je těžké tu vůbec držet stopu, natož předjíždět. Je to ale jediná možnost jak se dostat před a jedu na hranici možností mojich i psů. Cestou před námi někteří ze závodníků padají a jen tak tak se vyhýbám. Nikomu se však nic nestalo a tak pokračuji dále v závodě. Mám velikou motivaci, dojet německou soupeřku a umazat co nejvíce z jejího náskoku. Psi stále pěkně běží a já je stále pobízím k ještě většímu výkonu. Stále koukám na cestu před sebe, ale soupeře ne a ne zahlédnout. Již si říkám že to vzdám a budu šetřit sílu svoji i psů ,ale jim se chce stále běžet a tak se dostávám do cíle velice rychle. Po pětatřiceti kilometrech jsem úplně v pohodě a pejskové také. Večer ve výsledkách hledám o kolik minut jsem přijel za soupeřkou a k mé radosti zjišťuji že jsem ji zřejmě někde předjel a ani si toho nevšiml. Ztrátu jsem stáhl snad na necelé dvě minuty a tak do posledního dne nastupuji s cílen dát do toho vše a vyhrát. Ráno na startu je však vše jinak, psi stojí jako opaření a moc se jim nechce. Po ujetí několika kilometrů nadávám a stále něco pokřikuji na mladé psi v týmu. Dělají si dnes potvory co chtějí a zajímá je snad vše okolo jen ne závod. Poručit se jim nedá a když nechtějí nic s tím neudělám. V jednu chvíli mi však dochází trpělivost a trestám Dubinku. Trošku jsem ji musel protřepat kožíšek, aby se naučila respektovat a poslouchat. Od té chvíle zase běží pěkně a tak důstojně projíždím cílem. Máme za sebou čtyři etapy ve Strážném a závod se ještě týž den přesouvá na polskou stranu do města Karpacz. Po vyhlášení první části tohoto etapového závodu ve kterém si zatím držím druhé místo balíme a většina závodících odjíždí do Polska. Cesta nám ubíhá a jedeme společně s Petrem Guregou , Vencou Zetkem a jeho Janičkou a Maruškou Ševelovou. Zastavujeme v Harrachově abychom směnili koruny za zloté a pokračujeme dále. Po příjezdu do Karpacze hledáme místo závodu a asi po půl hodině přijíždíme pro nás vyhrazené parkoviště. Vjel jsem tam první a hned jsem zapadl, musím tedy nasadit řetězy na kola a pokusit se znova rozjet. Daří se a tak po chvilce stojím pod osvětleným billboardem, což mi vyhovuje, protože i v noci na své pejsky pěkně uvidím. Hned vedle se staví Petr a z druhé strany Venca s Janičkou. Opět připravujeme stakeout a naše bydlení. Je zase poměrně chladno a vše okamžitě mrzne. Do toho se ještě přidává vítr který teplotu vzduchu snižuje o dalších pár stupňů. Ještě že parkujeme hned vedle hotelu a tam jak se zdá nám poskytne solidní zázemí. Jenže zdání klame a nikdo nás tam nechce pustit. Kuchyně nefunguje, restauraci mají zavřenou a mužem si zde nabrat pouze studenou vodu pro psy a dojít si na toaletu. No prostě to tam celé stálo za starou bačkoru. Byl jsem nachlazený a zápasil jsem tam s teplotou. Sněhu na trati bylo málo a tak se jelo jen osmnáct kilometrů. Trať byla nezáživná až nudná. Snad jen starty a dojezdy do cíle byli skvělé. Všude spousta diváků, fotografů a vše korunoval skvěle komentující moderátor. Po čtyřech etapách byl i tomuto závodu konec a stále jsem si držel druhé místo v celkovém pořadí. Pro psy to byl pořádný zápřah, zavodilo se osm dní v kuse bez odpočinku a byla to skvělá příprava na Šediváčkův long který nás spolu s závody v Janovičkách čeká za týden. Takže sbohem polsko a rychle na čtyři dny domů, abych mohl hned odjet za dalším dobrodružstvím.