Život mezi severskými psy, jízda se psím spřežením je nejen dobrým způsobem přepravy a zábavy, ale také životním stylem, životní filosofií.
V roce 1996 jsem si tento sen začal plnit koupí prvního seveřana plemene Sibiřský Hasky. 

Po několika týdnech jsem si k němu pořídil dalšího pejska a tím si vlastně začal budovat základ pro budoucí psí spřežení. Během několika měsíců jsem vlastnil čtyři psy tohoto plemene a začal s jejich postupným zapřaháním.
V té době jsem jako každý začínající musher dělal spoustu chyb a každé další zapřažení do tréninkového vozíku bylo provázeno ohromným řevem těšících se psů a otázkou zda to i tentokráte přežiji a vrátím se domů. Po mnoha nezdarech jsem konečně vyjel a stal se v očích všech sousedů bláznem, který si dobrovolně stoupne na něco, co jen těžko připomínalo bezpečnou káru.
Současně se mnou, se začali zdokonalovat i moji psi. Ne však v zápřahu, jak bych si přál, ale v lovu veškeré létavé a nelétavé drůbeže a to nejen u nás doma. Největším potěšením bylo aportování sousedovic slepic a králíků, které jsem se většinou snažil vracet. "není nad dobré sousedské vztahy"
Během dvou let kdy jsem získal nějaké zkušenosti v jízdě se psím spřežením, přišlo zásadní rozhodnutí. Psi musejí stále pracovat, aby neměli čas na lumpárny.
To byl začátek naší " závodní kariéry ".

Naše první závody jsem absolvoval v Plzni Na Chlumu v roce 1997 a dojel jsem asi v polovině startovního pole, což bylo pro mě samotného úspěchem. V té době jsem zapřahal čtyři psy.
Asaki Sophie-Sellin, Max Illoas Kehro, Rab Amar Wituch a Aram Matora. Tým to byl již docela dobře ovladatelný a to hlavně díky leadrovi Rabovi, který byl velice vnímavým a inteligentním psem (právě díky Rabovi jsem v následujících letech měl velice úspěšné psí spřežení).
Do další závodní sezóny 1998- 1999 jsem již nastupoval jako člen Krušnohorského sportovního klubu psích spřežení a hned úvodní závod sezóny jsem vyhrál. V následujících měsících se nám velice dařilo. Po prvních zkušenostech na mezinárodní úrovni přibyl další pejsek k doplnění týmu. Danken Volání Vysočiny, od Lenky Vetešníkové a Milana Krčila patřil brzy mezi nejlepší psy, co jsem v týmu měl. Jeho rychlost nás posunula více do předu a leader spřežení Rab se spolu s Dankenem výborně doplňovali. Na domácích soutěžích jsme se dostali mezi špičku a v roce 2002 jsme na MS v italské Ravenně obsadily druhé místo ve sprintu.
V následujících letech jsem postupně zkoušel i jiné kategorie až jsem se dostal na středně dlouhé tratě tzv. midy a longy. Dalším velkým úspěchem v roce 2004 bylo vítězství v závodě ME na středně dlouhých tratích, které se konalo v České republice v Deštném v Orlických horách. 

Celý můj život se změnil a život bez psů bych si již nedokázal představit. Vyhráli jsme mnoho závodů, startovali jsme na mnoha šampionátech, získal jsem mnoho přátel.
V současné době si tento tým složený výhradně ze psů, užívá psího důchodu, do kterého si v březnu 2008 přinesli stříbrnou medaili z ME v rakouském Innerkremsu, a bronzovou medaili z nejtěžšího závodu ve střední Evropě Šediváčkově longu na 222km.
A tak jsem začal vychovávat další generaci závodních psů. Tím se domácí smečka značně rozrostla. V létě 2008 byl počet psů na čísle dvanáct. Je to již pořádná banda hafanů, kteří mě dokáží stále překvapit jejich hravostí, ale také lumpárnami. To co jsem staré pejsky po Dlouhá léta odnaučoval, mladí je to opět rychle naučily. A tak stále dokola. Nezbývá, než opět počkat na dobu kdy štěňata dospějí a začít je zapřahat, trénovat a zavodit.
A pokud budou jen trošku tací jako jejich předchůdci, budu spokojen, že mám opět pejsky, se kterými se nudit nebudu po dalších patnáct let.