V našem životě jsou chvíle, kdy děláme běžná rozhodnutí a dny kdy rozhodujeme o věcech, které nám mohou změnit celý život. O věcech u kterých závažnost jejich rozhodnutí nás bude provázet po celý zbytek života. Postupně zjišťujeme, že jsme ochotni jít za svým snem pevněji než kdykoliv jindy. Tenkrát se psal rok 1996 a já po odchodu z montáží, na kterých jsem strávil sedm dlouhých let a jako kočovník jsem poznával český průmysl z té lepší stránky. Ze strany výstavby nové rafinérie a destilační jednotky, revitalizace energobloků našich uhelných elektráren. Výstavby, v Rakousku tak populární jaderné elektrárny Temelín. Jako svářeč a potrubář jsem měl bezva práci, ale žádné soukromí. Život na ubytovnách by ze mě brzy udělal trosku.

Z domova jsem vyjížděl za stálého sněžení a prvních dvacet kilometrů bylo těžké se vůbec udržet na silnici. Pak se cesta trochu zlepšila a tak jsem si pomalou jízdu docela užíval. Ve dvě odpoledne jsem dorazil do Nové Paky, kde na benzinové pumpě čekal Petr. Cestou jsem ještě v Mlázovicích nabral kamarádku Ivu a pak se jelo rovnou do Benecka. Cestou pršelo a dole v Benecku nebyl vůbec žádný sníh. Po vyjetí na kopec se vše změnilo a tak jsme u samoobsluhy počkali až traktor vyhrne u chaty parkoviště.